Zpět k podstatnému

 Miluju být mámou té malé dušičky. Miluju to moc. Byly chvíle, kdy jsem si tím nebyla až tak jistá. Emoce všude, jídlo na stěně, únava, ta nekonečná únava, málo čerstvého vzduchu a pláč nás obou. Teď si to užívám. Vážně moc. Neříkám, že nebývám unavená, podrážděná, úzkostná. Jsou chvíle, kdy nevím kudy kam a jestli to vše dělám dobře. Ale tahle malá dušička nám byla vážně vytvořená na míru. Dílek puzzle, který k nám přesně zapadá. Zrcadlo. Miluju, jak začíná mluvit. Mluví celý den. Kolo kolo, bác. Karkulka a kaprika. Láska. Láska je. A bude. Už napořád.

Pravidelnost není moje silná stránka. Ale potřebuju psát, a tak jsem tu zase. Po pěti měsících. Dnešní chaotické ráno jsem nakonec zvládla. Jízda k doktorce - pohoda. Když držím tu svoji malou bezrannou dušičku, aby ji lékařka mohla naočkovat, je mi fakt hrozně a říkám si, sakra nešlo by to i jinak? Udělali jsme vážně dobře, když jsme se rozhodli pro všechna ta očkování? Není toho už nějak moc? Nestačilo by to už? E. pláče. Opravdu usedavě. A tak ji v čekárně kojím a vše je, zdá se, jak má být. Vyrážíme na tramvaj, E. je nevrlá, asi cítí jaké martirium bude následovat. Snažím se nás dostat domů a ono to *do prdele* nejde.  Tramvaj není bezbariérová, jdu na autobus, než to s kočárkem celé objedu a zdolám terén, autobus mi ujede. Další jede až za 30 minut. Vracím se opět na tramvajovou zastávku. Čekám a čekám, snažím se E. zabavit, aby byla víc v pohodě. Tramvaj přijíždí, má jediné bezbariérové nástupní místo. Vevnitř dva kočárky, venku tři. Řidič vyskakuje z tramvaje a doslova hulák...