Dobro lidstva

Pravidelnost není moje silná stránka. Ale potřebuju psát, a tak jsem tu zase. Po pěti měsících.

Dnešní chaotické ráno jsem nakonec zvládla.

Jízda k doktorce - pohoda. Když držím tu svoji malou bezrannou dušičku, aby ji lékařka mohla naočkovat, je mi fakt hrozně a říkám si, sakra nešlo by to i jinak? Udělali jsme vážně dobře, když jsme se rozhodli pro všechna ta očkování? Není toho už nějak moc? Nestačilo by to už?

E. pláče. Opravdu usedavě. A tak ji v čekárně kojím a vše je, zdá se, jak má být. Vyrážíme na tramvaj, E. je nevrlá, asi cítí jaké martirium bude následovat. Snažím se nás dostat domů a ono to *do prdele* nejde.

 Tramvaj není bezbariérová, jdu na autobus, než to s kočárkem celé objedu a zdolám terén, autobus mi ujede. Další jede až za 30 minut. Vracím se opět na tramvajovou zastávku. Čekám a čekám, snažím se E. zabavit, aby byla víc v pohodě. Tramvaj přijíždí, má jediné bezbariérové nástupní místo. Vevnitř dva kočárky, venku tři. Řidič vyskakuje z tramvaje a doslova huláká, že kočárky NE! 

Díky menšímu zpoždění tramvaje mi ujíždí i další autobus. Zanadáváme si s další maminkou. Na to, jak dneska lidi ani nejsou ochotni s kočárkem pomoci a raději otočí hlavu na druhou stranu. Vzhledem k tomu, že další tramvaj je opět bariérová, vzdávám to a jdu na jinou zastávku. 

Bolt si zavolat nemůžu, nemám autosedačku. (Asi bych si měla vygooglit nějaký taxík s autosedačkou.) Po cestě na zastávku E. hodně pláče, a tak si ji dávám do nosítka. E. v nosítku, já tahám kočárek po schodech, oceňuju nájezd pro kočárky. Přicházím na zastávku, aha odtud 12 nejede, hm. a odkud sakra jo? 

Obcházím celou sportovní halu, abych našla zastávku se stejným názvem. Vidím ji v dálce. Tramvaj už přijíždí. Jdu, tlačím kočárek, kojím E. v nosítku a nemám sílu už běžet. Je mi to už všechno jedno. 

A tramvaj stojí a stojí a čeká, až se k ní doplahočím a já s vděkem mávám na řidičku a nastupuju. Vevnitř mě mladík hned pouští sednou, a tak mu říkám, že moc děkuju, sedám si. 

Koukám na chlapečka, který se dost vzteká. S jeho maminkou si vyměníme úsměvy a já znovu věřím v lidskost, ve všudypřítomnou (nebo alespoň někdepřítomnou) dobrotu lidstva.

Píšu podnět na DPO a taky pochvalu řidičce, která mi zlepšila den. 

A tak si říkám, jestli mi vesmír chtěl říct, ať už sakra zvednu telefon a objednám si ty kondiční jízdy? A nebo že už bych se konečnně mohla naučit říkat si o pomoc a nechtít vše zvládnout sama? Tak vesmíre, hlásím, že zprává přijata, další už posílat nemusíš, díky.