Bude dobře.
30 minut. V lese. SAMA. Je to tak hrozně málo. A přitom tak strašně moc. Vlastně všechno, co jsem zrovna potřebovala. V uších podcast, který po pár minutách vypínám. Potřebuju ticho, KLID, nic víc. Kredity na jógovém účtu neubývají. Karta na masáže je zoufale plná. Vrchol mé seberealizace byly včerejší relaxační omalovánky. Mateřství je boží, ale... Loni jsem se v něm ztratila. Totálně. Dlouho jsem se hledala. Dřela jsem. Nehodlám se v něm ztratit znovu, fakt ne. "A kdy bude druhé?" Sníh mi křupe pod nohama. Mám k němu dost ambivalentní vztah. Teď zrovna ho miluju. Miluju ten čerstvý vzduch. Po týdnu doma. Druhá rýmečka za měsíc. Věčný pláč. Stoličky. Horké tělíčko. Probdělé noci. Noční párty. Snople a odsávačka. Emoce. Spousta emocí. D. se mezi dvanáctkama sotva stíhá vyspat. Jsem na to (skoro) sama. Vyčerpaná matka snažící se o respektující rodičovství. Totální oxymoron. Už je zase dobře. 🙏🏻 E. vedle mě oddychuje, já čučím do stropu. Body scan nepomáhá....