Bude dobře.

 30 minut. V lese. SAMA. 

Je to tak hrozně málo. A přitom tak strašně moc. Vlastně všechno, co jsem zrovna potřebovala. 

V uších podcast, který po pár minutách vypínám. Potřebuju ticho, KLID, nic víc.

Kredity na jógovém účtu neubývají. Karta na masáže je zoufale plná. 

Vrchol mé seberealizace byly včerejší relaxační omalovánky.

Mateřství je boží, ale... Loni jsem se v něm ztratila. Totálně.

Dlouho jsem se hledala. Dřela jsem. Nehodlám se v něm ztratit znovu, fakt ne.

"A kdy bude druhé?"

Sníh mi křupe pod nohama. Mám k němu dost ambivalentní vztah. Teď zrovna ho miluju. Miluju ten čerstvý vzduch. Po týdnu doma.

Druhá rýmečka za měsíc. Věčný pláč. Stoličky. Horké tělíčko. Probdělé noci. Noční párty. Snople

a odsávačka. Emoce. Spousta emocí.  D. se mezi dvanáctkama sotva stíhá vyspat. Jsem na to (skoro) sama. Vyčerpaná matka snažící se o respektující rodičovství. Totální oxymoron.

Už je zase dobře. 🙏🏻

E. vedle mě oddychuje, já čučím do stropu. Body scan nepomáhá. Ranní hořčík a zelený čaj ale jo.

D. má volno, všichni tři tancujeme v jídelně. Je to boží. E. už dva dny říká "maminka"🤍

Otevírám balíček s plakátem do pokoje pro E.

D. ho komentuje slovy: "Ale je to spíš pro tebe, ne?" "Vlastně jo." Zatlačuju slzu. Pro mě jako rodiče, pro vnitřní dítě taky. Těžko říct, pro koho víc. 

O dvě patra výš zase usedavě pláče miminko. Jako každou jednu noc. Soucítím. Tak moc.

Nemůžu spát. E. se budí. Hodně pláče. Asi zuby, pronáším. Ale dobře vím, že se naladila na moji notu. Pláče čím dál víc. Vím, že bude plakat, dokud se neuklidním já. Sedíme v pokojíčku na zemi, opřené o velkého plyšového medvěda. Zpívám, houpu, E. usíná. Odnáším ji do naší postele. Fuu.

Už je zase dobře. 

Vždycky bude. Nakonec.

A vím, že nejsem sama.

Jsou nás stovky, tisíce, miliony.