Zpět k podstatnému

 Díky, Vesmíre! Vím, že každá lekce přijde v ten správný čas. Vím, že všechno má nějaký důvod. Všechno, co se děje, mě má něco naučit. Díky, že ke mně býváš i laskavý. Občas na to zapomínám. Občas mám pocit, že jsi jen černá díra a velké nic. Ale jsi taky hvězda vedle hvězdičky a neskutečná síla. Díky za to.

 Moje dnešní selfcare je tatarák z Lidlu. Zrovna teď 💕 Dneska nebyl nejlepší den. Ale nějak jsme ho ustáli. Byla jsem od dopoledne na D. nakvašená, protože neměl potřebu řešit moje trápeníčko. A tak nějak se to vše nabalovalo až do odpoledne.  Mým problémem je asi to, že ve spoustě oblastí života přesně vím, co chci. Ale realita je dosti jiná. A bez práce se tam, kam chci, nedostanu. A na práci není čas, protože to naše miminečko nám stále nějak moc nespí. Ale postupně. Pomaloučku. Krok za krokem. Ono to půjde. Mou momentální asi největší potřebou je minimalismus, který prostě pořád neumím. Už jsem přešla přes nějaké "připoutání se" k věcem, které nepotřebuju. Ale pořád bojuju s myšlenkou udržitelnosti. Věci, které neprodám, nebo se mi je nepodaří darovat, je mi líto jen tak vyhodit do popelnice, když vím, že jsou funkční. Vím, že věci, které člověk daruje charitě, ne vždy skončí tam, kde by mohly pomoct.  A tak s tím pořád ještě trochu bojuju. Spoustu věcí jsem vyřadila...

 Žít TADY A TEĎ je krásné. Ne vždy jednoduché. Je to vlastně docela umění. E. ho ovládá perfektně <3

Jeden den máš pocit, že to začínáš zvládat. Druhý den máš pocit, že děláš snad všechno špatně. Úplně na hovno. I když se snažíš nejlíp jak umíš.  Asi je to balanc.  Asi to tak prostě má být.  Dny na hovno. A pak ty krásný. Ony zase přijdou, jen se neboj. Ono to bude zase dobrý. I když jinak.

 Tak já zase píšu. Po letech. Psaní mi vždy pomáhalo utříbit si myšlenky. Jen tak. Pro sebe. A to teď potřebuju víc než kdy jindy, a tak se k němu vracím. Na jak dlouho? To nevím. Snad nepůjde jen o výstřel do tmy. Zcela osamocený. Připomněla mi to jedna duše. To, že psát potřebuju. Zcela nevědomky. Duše, kterou vlastně ani neznám. Náš vliv na životy druhých může být někdy větší, než si uvědomujeme. Inspirace. Zcela záměrně si ale nechci dovolit psát dlouze. Mám toho na jazyku (na prstech) totiž tolik. Seděla bych tady pak hodiny. To nechci. Tentokrát to chci jinak. Chci vytáhnout to podstatné, to na čem opravdu záleží. E. spinká. D. je v práci. Jsem tu jen já a neumyté nádobí. Tisíce myšlenek. Kterou vytáhnout dřív? Všechny najednou? To by na mě bylo příliš. Raději je všechny přebít. Třeba scrollováním na instagramu, nebo v lepším případě četbou. Jít tou jednodušší cestou, která ale nikam nemusí vést. Nebo ne tam, kam bych ráda. Je toho tolik. Tak dlouho jsem se zanedbávala. Už ne...