Zpět k podstatnému

 Miluju být mámou té malé dušičky. Miluju to moc. Byly chvíle, kdy jsem si tím nebyla až tak jistá. Emoce všude, jídlo na stěně, únava, ta nekonečná únava, málo čerstvého vzduchu a pláč nás obou. Teď si to užívám. Vážně moc. Neříkám, že nebývám unavená, podrážděná, úzkostná. Jsou chvíle, kdy nevím kudy kam a jestli to vše dělám dobře. Ale tahle malá dušička nám byla vážně vytvořená na míru. Dílek puzzle, který k nám přesně zapadá. Zrcadlo. Miluju, jak začíná mluvit. Mluví celý den. Kolo kolo, bác. Karkulka a kaprika. Láska. Láska je. A bude. Už napořád.

Pravidelnost není moje silná stránka. Ale potřebuju psát, a tak jsem tu zase. Po pěti měsících. Dnešní chaotické ráno jsem nakonec zvládla. Jízda k doktorce - pohoda. Když držím tu svoji malou bezrannou dušičku, aby ji lékařka mohla naočkovat, je mi fakt hrozně a říkám si, sakra nešlo by to i jinak? Udělali jsme vážně dobře, když jsme se rozhodli pro všechna ta očkování? Není toho už nějak moc? Nestačilo by to už? E. pláče. Opravdu usedavě. A tak ji v čekárně kojím a vše je, zdá se, jak má být. Vyrážíme na tramvaj, E. je nevrlá, asi cítí jaké martirium bude následovat. Snažím se nás dostat domů a ono to *do prdele* nejde.  Tramvaj není bezbariérová, jdu na autobus, než to s kočárkem celé objedu a zdolám terén, autobus mi ujede. Další jede až za 30 minut. Vracím se opět na tramvajovou zastávku. Čekám a čekám, snažím se E. zabavit, aby byla víc v pohodě. Tramvaj přijíždí, má jediné bezbariérové nástupní místo. Vevnitř dva kočárky, venku tři. Řidič vyskakuje z tramvaje a doslova hulák...

 Díky, Vesmíre! Vím, že každá lekce přijde v ten správný čas. Vím, že všechno má nějaký důvod. Všechno, co se děje, mě má něco naučit. Díky, že ke mně býváš i laskavý. Občas na to zapomínám. Občas mám pocit, že jsi jen černá díra a velké nic. Ale jsi taky hvězda vedle hvězdičky a neskutečná síla. Díky za to.

 Moje dnešní selfcare je tatarák z Lidlu. Zrovna teď 💕 Dneska nebyl nejlepší den. Ale nějak jsme ho ustáli. Byla jsem od dopoledne na D. nakvašená, protože neměl potřebu řešit moje trápeníčko. A tak nějak se to vše nabalovalo až do odpoledne.  Mým problémem je asi to, že ve spoustě oblastí života přesně vím, co chci. Ale realita je dosti jiná. A bez práce se tam, kam chci, nedostanu. A na práci není čas, protože to naše miminečko nám stále nějak moc nespí. Ale postupně. Pomaloučku. Krok za krokem. Ono to půjde. Mou momentální asi největší potřebou je minimalismus, který prostě pořád neumím. Už jsem přešla přes nějaké "připoutání se" k věcem, které nepotřebuju. Ale pořád bojuju s myšlenkou udržitelnosti. Věci, které neprodám, nebo se mi je nepodaří darovat, je mi líto jen tak vyhodit do popelnice, když vím, že jsou funkční. Vím, že věci, které člověk daruje charitě, ne vždy skončí tam, kde by mohly pomoct.  A tak s tím pořád ještě trochu bojuju. Spoustu věcí jsem vyřadila...

 Žít TADY A TEĎ je krásné. Ne vždy jednoduché. Je to vlastně docela umění. E. ho ovládá perfektně <3

Jeden den máš pocit, že to začínáš zvládat. Druhý den máš pocit, že děláš snad všechno špatně. Úplně na hovno. I když se snažíš nejlíp jak umíš.  Asi je to balanc.  Asi to tak prostě má být.  Dny na hovno. A pak ty krásný. Ony zase přijdou, jen se neboj. Ono to bude zase dobrý. I když jinak.